Zápisník jednoho břeclavského maratonce

Mnichovské pocity Ráno jsem se probudil do krásného Mnichovského rána (rozumněj zima jako prase a mlha). Cesta na start z hotelu je krátká a příjemná na zahřátí. Před startem si prohlížím olympijský stadion a představuji si jak na závěrečné třístovce pádím po oválu do cíle. S úsměvěm na tváři a pocitem, snad se z toho zase nepos*ru jako na posledním tréninku na 15. kilometru, jdu na start. Tlačím se v několikatisícovém davu běhuchtivých lidí a říkám si jak je možné, že je tu se mnou tolik důchodců. Po 20 minutách čekání přichází samotný start...ty vole, a je to tady! První kilometry utíkají pocitově rychle, nicméně časově přesně dle plánu (tempo běhu kolem 5:30/km, nicméně reálně hůř díky prodlevě na startu a postupně pak kvůli pauzám na občerstvení). Na metě půlmaratonu jsem za cca 2 hodiny a 4 minuty a nohy mám silné a nic mě netrápí. Mezi 20. a 30. kilometrem držím stále stejné tempo, na druhou stranu je to už trochu nuda, protože trasa míří nezáživnou okrajní zástavbou a hezkou holku tady člověk potká leda tak na billboardu. Po 30km míříme zpátky do historického centra, kde už maratonce podporují davy lidí a to mě žene dopředu. Do 35. kilometru jde vše podle plánu a já se cítím skvěle (vypadá to na čas pod 4:10). Prásk, a najednou to z ničeho nic přišlo, křeč do levého zaďáku...říkám si "a do prdele, to je konec". Po krátkém zastavení a protažení zkouším pokračovat v běhu. Tempo musím bohužel výrazně zpomalit a v jakémsi kvaziběhu mířím do cíle. Vyhlížím 40. kilometr jako morální impuls. Metry ovšem neubíhají a já si připadám jako ve zpomaleném filmu. Jediné, co mě v tuto chvíli drží nad vodou, je pocit, že pokud udržím i toto pomalé tempo kvaziběhu, tak by to mělo stačit na pana Chlumeckého, který mi před maratonem příliš nevěříl. Po nějaké době se opět dostávám k olympijskému stadionu a už z dálky slyším hukot fanoušků a z reproduktorů trefně znějící song od ACDC "Higway to hell". Těsně před náběhem do útrob stadionu se mi do očí hrnou slzy - ani né tak z dojetí, jako z toho, že mě zrovna ve stejnou chvíli chytla křeč na třech místech. V náběhu do poslední třístovky mám husí kůži z atmosféry a připadám si téměř jako Emil Zátopek. Bolístky pomalu ale jistě utichají pod nástupem adrenalinu a endorfinu. Konečně jsem v cíli a užívám si pocit, že jsem to dokázal. Výsledný čas 4:16:43 je sice ryze amatérský, zejména ve srovnání s Jirkou Komínkem, který v neděli na jiném místě taky běžel maraton, nicméně i tak to ve finále stačilo na vklínění se mezi Standu Petrjánoše a již zmiňovanoho Zbyňka Chlumeckého. Na závěr bych rád poděkoval všem, co mi fandili a byli oporou.